…a budu si remcat :-)
Lepší vyhořet, než se stěhovat. To je velmi trefné české přísloví, jehož význam jsem si minulý víkend společně s pány Stoupou a Hlaváčkem vyzkoušel na vlastní svaly.
Celá anabáze pro mě začala už vlastně ve středu, v den, kdy většina dětí dostávala vysvědčení. Odpoledne po práci jsem vyrazil do Ústí nad Labem, kde jsem si vypůjčil své bývalé vozítko, abych dorazil do Děčína, kde jsem ráno naložil mamku a bráchu a společně s nimi vyrazil do Milovic malovat.
Ranní vstávání v 5:00 nebylo nic příjemného, ale následující dvouhodinovou cestu i celodenní malování + uklízení jsem přežil v duševní pohodě. Malovat jsme začali po technických problémech okolo deváté (brácha nezkontroloval nářadí, takže jsem ještě musel do obchodu), skončili jsme v pět a do deseti uklízeli. Příjezd do Děčína jednu hodinu po půlnoci byl už jen „třešinkou na dortu“.
Pátek byl také trochu cestovatelský – odvézt auto do Ústí, vlakem se přesunout do Prahy, v Dejvicích odpoledne vyzvednout půjčeného Citroena Jumpera, naučit se s ním jezdit (je to o něco větší auto než Fabie nebo Golf), kolegyni Oľze pomoc odvézt záchod do jejich nového bytu, od nich odvézt skříň určenou do Milovic, a hlavně doma dokončit balení věcí na stěhování. Nebudu lhát a přiznám, že balení jsem nedokončil a víceméně jsem dobaloval ještě během samotného nakládání.
V sobotu ráno byla spuštěna stěhovací akce příjezdem pánů Stoupy a Hlaváčka z Děčína. Ač byli čerství, horké počasí dalo zabrat nám všem. Vlastně jedna výjimka se našla – tříletý Milánek, kterého pan Hlaváček dovezl jako odborníka na stěhování malých věcí. Ten běhal po schodech horko nehorko, ač je pravda, že nejraději se vozil výtahem, který doma nemají :-)
Bývalý psací stůl jsme naložili rozřezaný, protože se nenašel žádný zájemce, který by jej za čokoládu koupil (že jej nakonec vnutím chudákům, kterým jsem vezl skříň od kolegyně, jsem v tu chvíli ještě netušil). Následovala lednička kolibřích rozměrů, části postele a pračka. Pračka se ukázala jako největší zádrhel celého stěhování. Raději nechci ani vědět, kolik ve skutečnosti váží, ale snést jí sto schodů dolů a v Milovicích zase 15 nahoru byl pro nás trochu nadlidský úkol. Hlavní překážkou byly její hladké stěny, které klouzaly a nebylo pořádně za co jí chytit.
Následovalo dalších asi 15 krabic, jízdní kolo, komoda a pytle s oblečením, které s přehledem zaplnily 10 m3, které Jumper nabízel. Je vlastně s podivem, že se nám vše do auta vlezlo, protože například komodu jsme nakládali mezi posledními věcmi, neboť jsem okolo ní v bytě neustále chodil a vůbec mě nenapadlo, že je to vlastně můj nábytek.
Přejezd do Milovic byl poměrně hladký. Prodloužený víkend sice vyhnal do ulic mnoho automobilistů, ale ti asi brázdili jiné trasy, nebo slabě po poledni byli raději někde na obědě. Pan Hlaváček jedoucí s mým PC ve druhém voze se mi ztratil (nebo já jemu) hned na konci Libeňského mostu a jel podle svých znalostí Prahy. Přestože Jumper nedokázal na dálnici vyvinou nějakou závratnou rychlost, semafory zdržely druhé vozidlo natolik, že jsme se potkali až u Milovic, kde jsem chvíli počkal, neboť instruktáž o cestě jsem před odjezdem poskytl jen k Milovicím a o přesné adrese nebyla ani řeč.
Nastěhovat věci do prvního poschodí (až na zmíněnou pračku) byla už celkem hračka. Milánek se pochlapil, a protože nám docházely síly, donesl právě on prkno od postele, které bylo asi tak 4× delší než on sám.
Jako odměnu jsme si dali místní výtečnou pizzu, kterou jsem otestoval již během malování a vyrazili jsme společně do ZOO v Chlebech, což je vesnice kousek od Nymburka. Nejvděčnější atrakcí byly pro nás všechny domácí kozy a prase, které mělo na chlívku uliční ceduli Paroubkova. (Jen pro zajímavost – stejnojmenná ulice v Sadské, podle níž byla cedule na chlívku navržena, nemá nic společného s ČSSD, ale s cestovatelem O.G. Paroubkem).
V neděli ráno jsem se vydal během pokračujícího spánku kolegy Stoupy do Prahy, abych poklidil, vyhodil zbytek bordelu a nakoupil pár základních surovin, když nemám auto. Kupodivu jsem ještě během úklidu narazil na pár užitečných věcí, které jsem následně převezl do Milovic. Auto bylo využito i k objezdu několika turisticky zajímavých míst v okolí, kde kolega Stoupa nasbíral turistické známky do své sbírky a já se snažil trochu si odpočinout.
Citroena, který měl v techničáku napsáno „nákladní automobil“ jsem se svým řidičských průkazem skupiny B vrátil bez nového poškození jeho majiteli ještě v neděli večer a v úterý odpoledne jsem vrátil klíče od bytu v Holešovicích, čímž jsem uzavřel kapitolu svého života s názvem Milbi v Praze.
Příspěvek na téma Já, mé druhé já a blog.