milbiho remcálek

Pokladní na Masarykově nádraží

Je slunečný den, termín odjezdu do Moskvy se blíží kvapem, takže se cestou do práce se vrhám na Masarykovo nádraží, abych ve zdejší mezinárodní pokladně zakoupil potřebné jízdní doklady. Jenže ouha, v devět ráno je pokladna uzavřena a vzkaz na okénku ve znění „Prosíme, použijte vedlejší pokladnu“ po chvilkovém průzkumu znamená, že si má cestující dojít na Hlavní nádraží. 

No nic, jízdenky koupím cestou z práce, to není problém.

Chvilku před šestou odpolední přicházím opět na Masarykovo nádraží, vystojím si frontu dvou lidí přede mnou a jen mimochodem zjišťuji, že pokladní v mezinárodní pokladně není jazykově vybavena ani za mák. Na anglický mluvícího turistu se snaží mluvit česky a nakonec ho posílá na Hlavní nádraží.

Přicházím na řadu, oznamuji, že si chci koupit jízdenku do Tallinu a skrz díru v okénku podávám papír velikosti A4 se zamýšlenými vlakovými spoji, včetně datumů, poznámek ke spojům a rezevračních kódů.

Pokladní na výtisk z IDOSu kouká, jako by to viděla poprvé, zmateně kouká nahoru a dolů, než pochopí, že je pod sebou vytisknuto několik vlaků a postupně na všechny chci místenky a jízdenky.

První spoj, tedy Praha – Varšava jde bez problémů, ale dále už je problém. Marně se pokouší pokladní měnit údaje v počítači, systém UNIPOK neustále hlásí, že na daný termín nelze požadovaný typ jízdního dokladu vydat. Dozvídám se, že je vyprodáno, takže žádám pokladní, aby našla nejbližší další spoj.

Po chvilce hledání je spoj nalezen, ale i on je obsazený. Pokladní zkouší zadat trasu Minsk – Moskva, ta projde. Posílá mě do informací, aby našli další spoje a pak se mám vrátit.

Na informacích se paní diví, že je to vše obsazený, hledá a tiskne další spoje, se kterými se vracím k pokladně.

Mezitím kontaktuju kolegu Stoupu, který sekunduje vyhledáváním v letecké dopravě a vymýšlíme alternativní cesty do Moskvy.

Ani s novými trasami není cesta do Moskvy posvěcená prodejem jízdenek, odcházím s nepořízenou, resp. s telefonním číslem na Jízdenky po telefonu, který mi sdělila paní na informacích.

Cestou se ještě pro formu stavuju na Hlavním nádraží, abych zde zjistil, že fronty u mezinárodních pokladen dosahují desítky osob.

Večer, po jízdě s „autoškolou“ jsem se nechal vyhodit u nádraží Holešovice, kde jsem zjistil na cedulích rozdílnou informaci od skutečnosti – pokladny jsou otevřeny do 0:30, ve skutečnosti byly všechny ve 22:55 uzavřeny.

Volám skepticky na telefonní číslo, které jsem dostal, po chvilce čekání se na druhém konci ozve příjemný ženský hlas a na můj dotaz ohledně mezinárodních jízdenek mi řekne, že ty přes telefon neprodávají. Ale, že si mám zajít do ČD Travel, kde jsou jistě šikovnější než na Masarykově nádraží.

Druhý den ráno tedy místo na nádraží mířím pro jízdenky doprostřed ulice Na Příkopech, kde ČD Travel sídlí. Milý pán, který se mě ujímá, se jen pousměje nad mou historkou, zasedne k počítači a za třicet minut odcházím s jízdenkami a místenkami v batohu.

Ne, že bych něco proti pokladní na Masarykově nádraží měl, ale lhát se prostě nemá, to jí snad rodiče kdysi naučili. A jestli ne, zaměstnavatel by jí o tom měl poučit. Tvrzení, že jsou vlaky vyprodány, když o 12 hodin později naprosto v pohodě mám lístky v batohu, mi jako nic jiného než lež nepřijde. Případně by pokladní mohla omluvit její neschopnost, v tom případě by raději měla zamířit na pokladnu Tesca, kde snad není, co zkazit.