Hranice mezi dobroutou a hloupostí
Půjčili byste kamarádovi (velmi dobrému), někomu z rodiny, nebo třeba kolegovi nějakou sumu peněz?
Nemyslím tím teď stovku či dvě, aby měl na oběd/svačinu/kytku pro manželku, protože si zapomenul peněženku doma. Myslím částku, která není ani příliš malá ani velká.
Já sám, možná z mladické nerozvážnosti, sem tam někomu něco půjčím. Obvykle se mi peníze vrátí za pár dnů přesně, jak bylo slíbeno. Poslední dva případy ve mně vzbudily pocity, které nelze nazvat jako příliš kamarádské.
Oba mají leccos společné – půjčil jsem jim, něco splatili, ale kdy dostanu zbylou část peněz, to netuším – odkládají to. Jeden se aspoň ozve předem (budiž mu to k dobru), druhý ale nikoliv a bombardovat ho pomocí SMS je trochu trapárna, aspoň z mého pohledu.
Přestože, jak jsem už napsal, nejde o katastrofické částky, příště si opravdu půjčení peněz rozmyslím. Takovéto případy si řadím mezi školu života a prostě se z toho více či méně (mnohdy méně) poučuji do budoucna. Proto se tímto omlouvám případným dalším zájemcům, že se na ně třeba „nedostane“, ale takový je život. Holt se musím naučit nejprve starat sám o sebe a potom teprve o ostatní. O mě se taky nikdo nepostará ;-) .
Přestože vím, že dotyční na tento blog nechodí (aspoň o tom nevím), nebudu je tu jmenovat. Nebylo by to vůči nim fér.
Příspěvek na téma Kamarádi, slečny a kolegové.