milbiho remcálek

Mistr Jan a Jára Cimrman

Přestože nás pánové Svěrák a Smoljak čtyři desetíletí přesvědčovali, že stopa Járy Cimrmana se začátkem první světové války mizí, opak je pravdou. Jára Cimrman prokazatelně ještě během války publikoval, o čemž svědčí patnáctá objevená hra s názvem České nebe. A narozdíl od cesty do Afriky se štyk (po dlouhá léta uložený v šanonu Melasa – výdej v cukrovaru v Dymokurech) mistrovi povedl.

Celé představení v rámci veřejné generálky dnes od dvou hodin s napětím sledovalo zaplněné hlediště, a na přístavku u sedmé řady například i Bořivoj Penc a z první řady Jan Hraběta a Zdeněk Svěrák.

První část, jak jsou diváci zvyklí, vyplnil seminář, který zapomnětlivým (případně ve škole absentujícím na hodinách dějepisu), přiblížil historické a literární souvislosti, které se postav ve hře samé týkaly. Mnohé pasáže byly nové (pouze zbudování pomníku na Malostranském náměstí je už známé) a vtipné, ale místy i dlouhé, a tedy diváka unavující. Musím se přiznat, že některé úseky kapitol o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském jsem trochu myšlenkově vynechal.

Po přestávce došlo už na samotnou hru a hned od začátku se bylo čemu smát. Nebeská komise ve složení Sv. Václav, Jan Ámos Komenský a praotec Čech po příchodu opozdilce Václava volí nové členy (Dobrovský, Jan Hus a Babička) a poté řeší, koho pustit z Očistce a koho naopak ne. Maršálek Radecký z Rakouské komise nebeské důrazně žádá o nepřijímání českých legionářů do nebe pro jejich dezerci a pro neuposlechnutí se rozhodne Českou nebeskou komisi zrušit. Ani to však Učiteli národů nezabrání domluvit se zbytkem bývalé ČNK zjevení českému národu, aby věděl, koho si zvolit za svého vládce po skončení války.

Dva roky příprav hry jsou znát, vtipkování s českým jazykem, výběr postav a hlavně pro Cimrmany netypické kostýmy je třeba náležitě ocenit. Celkové vyznění hry, díky období, kterého se týká, by mělo být (a místy je) trochu pochmurné, ale od divadla Járy Cimrmana nelze čekat nic, než kvalitní zábavu pro všední i nevšední den, a to i po čtyřiceti letech, v patnácti hrách (přestože čtrnáctý kus byl slabší) a po více než desetitisících představení.

Kdo by se chtěl o historii her, souboru a Járovi dozvědět víc, nechť si poslechne v Rádiu na přání pořad Podzim s Járou k loňských čtyřicátinám.

A kdo nebyl na generální zkoušce, nemá vstupenky na premiéru, tak se může 21. 10. 08 jít zkusit štěstí v předprodeji na měsíc listopad, kdy se hra na prknech Žižkovského divadla Járy Cimrmana hraje hned pětkrát.