milbiho remcálek

Staronová služba České pošty - zábava zadarmo

V tomto článku se vrátím k trochu staršímu a možná už i ohranému tématu o jednom státním podniku. Výjimečně to nejsou České dráhy (které mě poslední dobou naopak příjemně překvapují), ale o jejich konkurentovi (ve mé soutěži o nejoblíbenější českou akciovou společnost) – řeč bude o České poště, konkrétně o pobočce 170 00, což jsou Praha-Holešovice v areálu Pražské tržnice. 

Blíží se polovina dubna 2009 a od jedné společnosti zde v Praze dostávám informaci, že mi posílají dopis, který s ohledem na rozměry asi nedostane pošta do schránky, tak abych si to ohlídal a vyzvedl na poště. Zda jde o zásilku důležitou nebo nikoliv, nechám stranou, ale rozhodně nešlo o „spam“ a součástí dopisu byl předmět v hodnotě cca. 100 Kč.

Protože ani po týdnu mi dopis neskončil ve schránce, natož oznámení o tom, že by byla zásilka uložena na poště, vydávám se 30.4. (jeden z důležitých dnů v tomto příběhu) při jiné příležitosti na poštu, abych se na zásilku přeptal. Zdůrazňuji pánovi za přepážkou, že jde o obyčejnou zásilku (to, aby ji nehledal mezi doporučenými věcmi). S nepořízenou (pokud nepočítám úspěšné odeslání jednoho dopisu) tedy odcházím domů a píšu e-mail odesílateli, že dopis se asi ztratil.

Protože je 1.5. státní svátek, dostávám následující pondělí (4.5.) informaci o tom, že mi zásilku pošlou ještě jednou, tentokrát doporučeně. A opravdu, za dva dny mám ve schránce oznámení o uložení doporučené zásilky na poště. Hurá!

Jít na poštu 170 00 ve čtvrtek před prodlouženým víkendem večer?, vlastně jakýkoliv čtvrtek večer?, ne?, jakýkoliv večer?, prostě jít na poštu 170 00 kdykoliv v otevírací dobu znamená jistotu pobytí si v jedné ze dvou až tří slušných front po dobu nejméně deset, při ideální konstelaci hvězd, provozu v Praze a náladě zaměstnanců ČP i 45 a více minut. V zimě je tam aspoň teplo, v létě kromě tepla ještě dusno a smrádeček. Co by za takový komfort (navíc zdarma pro všechny klienty bez rozdílu) bezdomovci ze sousední Vltavské dali, že?

Čekání si krátím poslechem rádia ze sluchátek, čtením časopisu a koukáním okolo sebe. Zábava, jak má být, navíc nenáročná a člověk má možnost po pracovním dni relaxovat. Při čtení jednoho ze článků vidím periferně, jak se k před mou frontu (frontu nevlastním, ale stojím v ní) vbíhá přímo k okénku pán ve středních letech. Sundavám si sluchátka a zbystřuju, neboť pokud jde o předbíhače, tak ty nemám rád. Mého prozření si všimla drobná slečna, co čekala přede mnou a polohlasem prohlásila „To nič, ten tu už bol asi pred 10 minútami.“

Vzápětí se už pán domáhá svého, aniž by počkal, než paní poštovní úřednice doobslouží aktuálního klienta „Vážená, to vám nevadí, že jste mi dala doporučený dopis, který nepatří mě? To tady rozdáváte cizí poštu na počkání?“

S mírným uchechtnutím se zapřádám do rozhovoru se slečnou přede mnou, abych zahnal dlouhou chvíli (očividně jí to nevadilo a šplhl jsem si správným tipem na její původ z východního Slovenska kvůli jemnější slovenštině). Hledání toho správného dopisu namísto špatného pochopitelně můj pobyt na poště jedině prodloužilo, ale co už. Mimochodem by mě zajímalo, co by poštovní úřednice dělala, kdyby pán ten jemu nepatřící dopis otevřel – listovní tajemství by bylo porušeno a její chybou.

Když už je na řadě pán před slečnou (která je přede mnou), jsem nucen v zájmu urychlení postupu fronty přistoupit přímo k okénku a zahrát si na tlumočníka. Pán – cizinec dostal balík, ale paní v okénku mu nedokáže jinak, než opakovaným „Vaši občanku?“ (pochopitelně se zvyšujícím se hlasem) pořád dokola hlučet do hlavy. A určitě by jí rozuměl, že „bankomat je za rohem a má zaplatit dva tisíce třista padesát pět korun“ (to jsem musel přistoupit k okénku podruhé). Poté je už obsloužena slečna a jdu na řadu já.

Když poštovní úřednice najde v PC můj doporučený dopis, tak se mě ptá: „Máte tu ještě nějaký jiný dopis, chce ho taky?“. Nechápu, co čeká za odpověď, než, že ano, ale opravdu si na to „ANO“ počkala. V zápětí (po dvou minutách) mi už nese dvě stejné obálky.

• Já: „Kdy ten obyčejný dopis dorazil?“
• Ona: „27. 4.“
• Já: „A proč mi ho váš kolega teda 30. 4. nedal, když jsem tu byl?“
• Ona: „Jak to mám vědět, asi ho nenašel – je to jen OBYČEJNÝ dopis“
• Já: „A oznámení o uložení zásilky se taky nenosí pro obyčejné dopisy?“
• Ona: „To si stěžujte na doručovatele, tady v počítači je, že jste dostal už dvě upozornění.“

Za nadávání jsem odešel s oběma dopisy domů. Dopis i jeho obsah sice mám (dokonce 2×), ale mnohem rád bych jej měl o týden dříve za cenu jen jednoho čekání ve frontě v teple a smrádečku a hlavně bez toho, abych byl podezříván odesílatelem, že si prostě vymýšlím a objednanou věc chci prostě ještě jednou a zdarma.

Pošta 170 00 by měla být zfilmována alespoň jedním dílem Akt X – dopisy se tam ztrácejí a opět samovolně objevují, upozornění na zásilku na poště putují časem (opravdu jsem druhé upozornění dostal, 11.5. s datem tisku 7.5.)

Zdravím tímto milou Slovenku, které jsem jen stihl popřát šťastnou cestu na týden domů a všem čtenářům přeju pevné nervy při využívání kvalitních služeb České pošty.