WET aned WestEuroTrip - Milánské intermezzo
V pátek, 4.9., ještě stíhám s kolegy oběd a také si zabalit (a například dobít akumulátory do foťáku, nakoupit zásoby müsli tyčinek atd.) a před třetí hodinou se řítíme v optimistické náladě na letiště Ruzyně, odkud nás čeká přelet do Milána. Let nemá kupodivu žádné zpoždění, letecká společnost nenásledovala vzor SkyEurope a v mezidobí od nákupu letenek nezkrachovala, takže v šest hodin jsme v na letišti Malpensa, které je od Milána vzdáleno asi 40 kilometrů.
Abychom netahali na jednu noc batohy do hotelu a ráno zase zpět, přemisťujeme se nejprve mezi terminály, abychom našli na terminálu 1 úschovnu a následně díky předbíhání ve frontě na pendlbus do centra Milána odjíždíme hned tím prvním. To, že necháváme na chodníku početnou skupinu turistů z Japonska, kteří tam byli před námi, nám těžkou hlavu rozhodně nedělá a když vidíme, že autobus ještě cestou zastavuje u terminálu 2, kde pár Čechů z našeho letu nadává, že se zase do autobusu nevejdou, jsme rádi, že jsme kvůli úschovně museli na terminál první.
V osm jsme tedy celí hladoví u hlavního nádraží, vyhlížíme si místní pizzerii a dáváme si večeři. Poté trochu bloudíme, než se nám podaří najít někoho, kdo nám vysvětlil, jak funguje místní metro večer (že jsou zavřeny vedlejší východy a stačí najít ten hlavní, který je otevřený až do konce provozní doby). Pán neitalského původu je tak ochotný, že jde s námi do metra a ještě nám radí, abychom si nekupovali jízdenku na pět jízd, ale jednodenní, protože je o polovinu levnější.
Metrem tedy razíme na hlavní milánské náměstí, abychom mohli obdivovat osvětlený Duom, jednu z dominant tohoto města. Sice ještě trochu obcházíme okolo, ale poté už unaveni razíme podle popisu na stránkách hotelu do postele, ale cesta není tak snadná, jak se nejprve zdálo.
Dostat se na správnou stanici metra, kde jsme máme přestoupit na tramvaj, není žádný problém. Horší už je najít onu tramvaj. Linka 11 je asi nahrazena linkou 31 (minimálně do naší stanice podle plánku na zastávkovém sloupku jede, webové stránky ATM, jak se místní dopravní podnik jmenuje jsou jen italsky a o lince 11 zarytě mlčí), tak nasedáme do, opět podle plánku, souběžně jedoucí linky 7, neb naše jede až za 15 minut. Jízdní řády v Miláně nejsou doplněny o seznam stanic, takže se člověk musí spoléhat na plánky nalepené na sloupku. Ještě, že jsou na nich jen zbývající stanice linek, ne celá síť.
Tramvaj jede pěkně, ale nějak neslyšíme ani hlášení stanic, ani si nevšímáme, že by tramvaj nějak pravidelně stavěla. Když už se ozve název stanice a po chvilce tramvaj zastaví, zjišťujeme, že jsme někde zcela jinde. Problém zdá se být v onom plánku, asi je přehodili a my jsme tak jeli na opačnou stranu :-D. Po chvilce čekání se tedy vracíme na výchozí stanici, zjišťujeme navíc, že tramvaje v Miláně staví jen na požádání (nevím, zda jen v noci nebo i přes den, ale byl to důvod onoho sporadického zastavování). S poradou od spolucestujícího zjišťujeme, že na druhý pokus jedeme opravdu dobře a navíc nemůžeme přejet, neboť kvůli oné výluce tramvaj u hotelu končí. Hotel už je jen pár kroků od zastávky a recepční nám bez dlouhého zdržování dává klíč od pokoje.
Jenže, jak se dalo čekat, hned první pokoj je s jednou dvoupostelí, takže Alina letí zpět na recepci a horlivě italskofrancouzskoanglicky vysvětluje, že nejsme pár a že chceme dvě postele. Mě je toto putna, neboť v jednu hodinu po půlnoci chci už hlavně spát a důležité pro mě je, že nebudu spát jako bezdomovec.
Pokoj tedy dostáváme jiný, uleháme a budíme se až ráno. Tedy, aby bylo jasno ? já jsem probuzen. Po více než 40 minutách, které večer Alina strávila v koupelně, musím přežít ještě nějaký podobně hodnotný čas i ráno, abychom mohli společně vyrazit na zaplacenou snídani. Ubytování i snídaně je kvalitní, jak se patří na 4* hotel.<pt:password what=„friends“>Jen Alina nedokázala pochopit, že obsah minibaru v pokoji není v ceně ubytování, takže za krabičkové školní pitíčko vynaložila přibližně 4?. A také si v koupelně hrála se šňůrkou, co visela ve sprchovém koutě a na druhém konci bylo nějaké tlačítko, které spouštělo zvonek. Jenže tento zvonek se neozýval jen v pokoji, ale také na recepci, odkud také volali, jestli někdo potřebuje pomoc a že přijde poslíček, aby alarm v pokoji vypnul.</pt:password>
Z hotelu míříme opět k Duomu, kde si opět užíváme pohled na dominantu, tentokrát ve dne. Také obdivujeme operu La Scala, kupujeme pravou italskou zmrzlinu a o něco později míříme k zámku / paláci / pevnosti, jak kdo chce nazývat tuto stavbu. Na obhlídku města nemáme moc času, neboť už odpoledne letíme z Milána do Madridu, takže po poledni vyčkáváme u hlavního nádraží na pendlbus na letiště, na terminálu 1 vyzvedáváme z úschovny zavazadla a druhým (tentokrát letištním) pendl busem se přesouváme na terminál dva, tedy k našemu dalšímu letadlu.
Příspěvek na téma Cestovatelské zážitky.