WET aned WestEuroTrip - Dva dny v Madridu
Hlavní město španělského království se nám stalo prvním dlouhodobějším cílem výletu, neboť málokde trávíme více než dvě noci na stejném místě.
Již předem jsem se informoval o tom, jak moc je v tomto městě rozvinuta veřejná doprava, takže metro na letiště nebylo překvapení. Jediné, co kazilo pocit z pohodlného cestování z letiště do města byla skutečnost, že easyJet parkuje svá letadla relativně daleko od metra (dál už to ani nešlo), takže cestou musíme projít skrz tři terminály, než se dostaneme k metru samotnému. U metra dostávám vynadáno, že jsem Alině neporadil, aby si vzala vozík na zavazadla, aby nemusela táhnout batoh na zádech. Tento útok odrážím odpovědí o tom, že jsem si myslel, když tak často někam cestuje, tak o vozících na letišti dávno ví. Ale neuspěl jsem.
Kupujeme si jízdenky s letištním příplatkem a se dvěma přestupy se dostáváme na cílové místo – náměstí Tirso de Molina, které nese jméno po jednom z největších španělských spisovatelů, kterého na rozdíl od Miguela de Cervantese neznám, ale to je vedlejší. Hostel nacházíme skoro okamžitě, ubytování probíhá vcelku bleskurychle a po chvilce vyrážíme na první městskou obchůzku, jejímž cílem je s ohledem na pokročilou dobu a absenci oběda hledání restaurace a také obchodu s tekutinami.
Hostel má pro poznávání města výhodnou polohu, po pár minutách dorážíme do proslavené uličky Cava Baja, která je, podle průvodců, vyhlášena množstvím restaurací a dalších s jídlem spojených provozoven. Problém nastává pouze v tom, že většina podniků, pokud vůbec nabízejí španělskou kuchyni, na které Alina trvá, je pouze barového typu, takže klasickou restauraci, kde bychom si mohli sednout, hledáme těžko. Nakonec se spokojíme s tím, že si objednáváme tortillu s sebou, přičemž pod tímto názvem si představuji stočenou placku těsta okolo zelenino-masové náplně. Jenže, jak zjišťuji v zápětí, nejde o nic jiného, než bramborák, jen trochu větší a kromě brambor obsahující maso a nějakou další zeleninu. Chuťově si nestěžuji, množství je více než dost, takže nakonec konzumuji asi půl hodiny. Alina svou porci ani nedojí, nakonec mi ještě vynadá (podruhé tento den), že na ní blbě koukám, když se snaží vytáhnout z kapsy papírový kapesník, aby si utřela mastné ruce. Bohužel nechápe, že nejsem senzibil, takže nedokážu předvídat, co hledá a v jakém stavu se nachází. Ale co, zvykám si rychle.
Kromě večeře se nadále procházíme centrem města, užíváme si večerní atmosféru pravé španělské kultury velkoměsta a u sklenky místního vína probíráme politické problémy moderního světa (opravdu – začali jsme u vztahů mezi Rumunskem a Itálií a skončili u toho, kdo si pomůže stávkou a jestli je správné, že francouzští studenti demonstrují nesouhlas s vládou demolicí vozidel).
Víno Alině stouplo hodně rychle do hlavy (je vidět, že jedna sklenka je pro ní limitní), takže se odebíráme pomalu na hostel, ale protože nejsem ještě unavený, tak kličkujeme úzkými uličkami, aby byla nějaká zábava a trochu jsem si prohlédl město. Na to, že je již jedenáct večer a uličky jsou spoře osvětlené, nemám pocit ohrožení, jaký se mi občas dostavuje i v centru Prahy na Václaváku.
Na pokoji v hostelu nalézáme naše spolubydlící – australský pár. Oba se zdají v pohodě, jsou komunikativní, takže si vyměníme pár zkušeností s cestováním po Evropě a jdeme spát.
No? Já zkouším spát, neboť Madrid je trochu hlučnější město a pokoje v hostelu nemají klimatizaci, takže otevřené okno je prostě nutnost. Když v půl druhé v noci přijíždí do okolí popelářský vůz, beru to jen jako vrchol hluku a snažím se usnout.
Ráno jsem předčasně vzbuzen Alinou, resp. jejím mobilem, neboť si nastavila budík. Naopak já bych ještě chvilku spát vydržel, protože venku byl nádherný klid – všichni Španělé asi spí déle. No co se dá dělat, vstávám, házím do sebe snídani, čekám na Alinu a jdeme na celodenní vycházku do města.
Nejprve se musíme kousek přesunout metrem, abychom následně prošli parkem až k Templo de Debod, což je egyptský památník na jedné z madridských vyvýšenin. Máme štěstí, že se dá dostat dovnitř a otevírací doba začíná za deset minut. Uvnitř si prohlížíme nástěnné malby a další kamenné pozůstatky a následně míříme ke královskému paláci, který je sice pěkný, ale pro bydlení si král Juan Carlos vybral jiný a tento používá pouze pro státní ceremonie. Hned vedle paláce si kupuji zmrzlinový pohár z čerstvého ovoce a následně jdeme ke katedrále De la Almudena, před níž stojí mohutná socha Jana Pavla II.
Čas běží rychle, takže se přesouváme dále přes hlavní náměstí Plaza Mayor, abychom metrem dorazili k muzeu Reina Sofia, které je známé sbírkami španělského umění dávného i současného. Naštěstí je neděle, takže vstup je zdarma.
Hodinová prohlídka, na kterou jsme se rozdělili, je časově tak akorát, neboť moderní umění, kterého je zde nejvíc, příliš nemusím a hlavně některé pokusy o umění nechápu (za absolutní už od dob studia na gymnáziu považuji chápat instalaci záchodové mísy jako exponátu v galerii). Přesto některé, zejména matematické a hýbací modely se mi aspoň trochu líbí – přesto dle mého to do umění má daleko.
Z muzea se vracíme zpět do centra, abychom si ulovili něco k snědku. Nakonec vybíráme ověřenou restauraci ze včerejška, jen s tím rozdílem, že tentokrát posedíme. Bohužel to, že nám zde včera chutnalo neznamená, že nám bude chutnat i dnes. Maso bylo sice uvařené dobře, ale chuťově daleko tomu, abych jej považoval za delikatesu a hlavně kvalita masa nebyla žádná sláva, s ohledem na cenu za porci. Ale co se dá dělat – národní jídlo se nedá hodnotit bez předchozích znalostí.
Po obědě následuje cesta na hlavní nádraží, jehož jedna z hal je vyplněna palmami a pod nimi v umělé nádrži chovají želvy – opravdu hodně želviček. Kam se hrabe naše pražské Hlavní nádraží, rozdíl je vidět na první pohled. Na druhou stranu musím uznat, že ne všechny prostory nádraží jsou lákavé a možná se časem i v Praze kulturního cestování dočkáme.
Z nádraží míříme na opačný konec Madridu (k nelibosti Aliny), protože chci vyzkoušet jednu z místních atrakcí pro turisty i obyvatele Madridu – lanovku. Po krátkém zaváhání nacházíme lanovku, kupujeme jízdenku a vezeme se na kopec na opačném konci. Během cesty v kabině hraje hudba a předtočený hlas vysvětluje, co můžeme kde vidět (pochopitelně španělsky).
Aby nebylo návštěv muzeí málo, po návratu lanovkou zpět k metru míříme do mnohem známějšího muzea del Prado, které se pyšní sbírkami na úrovni petrohradské Ermitáže. Nemůžu opět hodnotit z hlediska uměleckého, ale srovnatelné, zejména do reprezentativnosti prostor tato dvě muzea opravdu jsou. Dokonce i místní sbírka se mi zamlouvá více než ranní.
Od muzea je to už co by kamenem dohodil do parku Retiro, což je obdoba Central Parku, tedy místo, kam obyvatelé i turisté chodí rádi a mohou v přírodě uprostřed města strávit klidně celý den. Kromě stromů, keřů a cest nabízí park například vodní nádrž s půjčovnou loděk, navíc prostory pro kulturní akce a živou hudbu atd. Pochopitelně si Alina stěžuje, že neví, kde je (park je opravdu velký), pořád pátrá, zda se blížíme k metru (bolí ji nohy) a remcá, že je unavená.
V McDonaldu si kupujeme zmrzlinu a mizíme zpět na hostel, kde si vyměňujeme poznatky s australským párem, který je stále našimi společníky na pokoji. Zádrhel se objevuje v podobě nefungujících dámských sprch a radu (od Australanky, ne ode mě), ať jde do pánských, Alina odmítá.
Noc je ne nepodobná té minulé (hluk, horko, budík ráno), před cestou na letiště se ještě trochu protahujeme při procházce v centru města a následně mizíme metrem na letiště – já si ještě kupuji novou jízdenku na metro, neboť tu původně zakoupenou nemůžu najít. Hold – za blbost a nepořádek se platí :-)
Příspěvek na téma Cestovatelské zážitky.