Asistenční služba na baterky
Nadpisů tohoto článku mě napadá celá řada, přesto jsem vybral právě tento.
Je sobota, venku krásné počasí a po krátkém výletu do centra Prahy se vydávám autem směrem ke Kolínu. Co na tom, že mi špatně svítí levé přední světlo a že mi uchází levá zadní pneumatika. Pneumatiku jsem dohustil na benzínce, přitom jsem zjistil, že i levá přední je měkčí. Se světlem je to horší, žárovku nevedou snad nikde. Už ji sháním přes týden.
Z Holešovic přes Libeňský most, okolo Palmovky a Balabenky, přes Libeň a hurá na Černý most. Cestiz se zkušebně stavuji na třech benzínkách, zda náhodou nemají mou žárovku. Slečna na benzínce u konečné tramvají Lehovec se jen usměje, jako bych jí ukazoval žárovku, kterou nikdy neviděla. No co, blondýnka.
Zadní pneumatika stále drží správný tvar, přidávám rychlost a najíždím na dálnici D11. Postupně se rozjíždím jako vždy a při dosažení 120km/h jen udržuji rychlost.
Předjíždím netrpělivého řidiče, který mě před pár minutami předjel , když jsem dodržoval padesátku. Holt spěchal, ale moc toho rychleji nestihl.
Kilometry na dálnici ubíhají celkem rychle, kamionů není tolik, ale sem tam nějaký předjíždím.
Jsem na zhruba 5,5 km dálnice D11 a chystám se předjet kamion. Zařadím se do levého pruhu, za mnou nikdo v dohledu a pomalu dostihuju kamion vezoucí cosi k jídlu. Když jsem na úrovni kol jeho návěsu, začne auto vybrovat a po chvilce úplně drnčí a tancuje po dálnici. Pochopitelně urychleně zpomaluju, zajíždím na odstavný pruh a zastavuji. Po otevření dveří okamžitě sleduji zadní levou pneumatiku, ale ta je v pořádku. Chvíli nechápu, co se děje, ale drnčení a tancování auta se mi nelíbilo. Nasazuji si reflexní vestu a vystupuji z vozidla.
V tom vidím příčinu onoho pazvuku. Levá přední pneumatika je dokonale placatá. Z kufru vytahuji výstražný trojúhelník a jdu s ním odhadem tak daleko, aby to mělo smysl. Pokládám jej vedle bílé čáry a jdu zpět k vozidlu.
Protože nemám hever, sahám do přihrádky a hledám číslo na asistenční službu pojišťovny Allianz, když už jsem platil tak nekřesťanské peníze za povinné ručení. Po chvilce mi to na druhém konci zvedá mladík, ověřuje si mě a vozidlo a že někoho pošle. Za 8 minut mi zvoní telefon, že žádnou asistenční službu zaplacenou nemám, ale pro jistotu to ověřuje přes číslo zelené karty. Ověření je úspěšné, ale hned se dozvídám, že si výjezd budu muset zaplatit, protože na poškození pneumatik se asistenční pojištění nevzhatuje. Co mám dělat jiného, než souhlasit. Na informaci, že nemám dostatek hotovosti je mi sděleno, že jistě bude možné dojet k bankomatu.
Po dalších 20 minutách mi zvoní telefon znovu. Opět je na druhém konci mladík, který mě přepojuje na servisáka. Ten si ověřuje, kde přesně jsem a prý vyráží. Jo, je svátek, tak asi není tolik lidí v terénu a proto i u Prahy trvalo sehnat někoho skoro půl hodiny. Mezitím se bavím koukáním do pole, což mě omrzelo po chvilce, koukáním na jedoucí auta (taky žádná zábava) a sledováním, kdo první mi přejede výstražný trojúhelník, neboť některým nestačí šířka pruhu a jedou co nejvíc vpravo.
Servis přijíždí po dalších dvaceti minutách, což odpovídá, neboť jel odněkud ze Štěrbohol. Kouká na kolo, nasazuje hever (na můj dotaz, proč bude šroubovat pravé přední kolo si plácne do čela, vysazuje hever a jde na levou stranu), vyměňuje kolo a dofukuje mi rezervu. Celá akce nezabrala ani deset minut. Jdu si pro výstražný trojúhelník, nasedáme do auta a jedeme do Europarku, abych zde vyzvedl peníze z bankomatu na zaplacení.
Čili – asistenční služba selhala – sehnat někoho byl asi nadlidský úkol (neřeknu, kdyby se to stalo někde uprostřed Šumavy nebo ve Šluknovském výběžku, ale 6 km od Prahy?) a jediná služba, kterou bezplatně poskytli, bylo sehnání technika.
Začínám zcela vážně uvažovat o změně způsobu jízdy do Moskvy – z automobiloželezniční cesty se stane asi jen železniční.
Příspěvek na téma Individuální doprava.