Z Mnichovic do Říčan
Expediční výprava ve složení Míša s Marťasem, Miky s Alešem, já s Eliškou a Eda s Martinem (kamarádi M+A) vyrazila na příjemnou procházku po hvozdech říčanských v ranních hodinách sobotního slunečného dne. Někteří účastníci byli ranním vstáváním trochu chcíplí, ale po vlakopřesunu z Milovic přes Lysou a Prahu do Mnichovic ožili, zejména když jejich hodobóžo čisté botičky překvapilo v lese bláto a místy ještě i led (co čekat, když je půlka února, že?).
Výlet probíhal celkem standardně, Eliška naštěstí nevyužila první chvilky a neutekla před skupinou, kterou by někteří lidé raději viděli v Bohnicích. Cestou jsme se zarazili v Klokočné v restauraci U Sapíků / U Koně (asi jediná restaurace se dvěma jmény, kterou znám), kterou nikdo z nás v takové Horní Dolní nečekal. Vyšší cenová hladina naštěstí odpovídala prostředí i obsluze, byť jsem si neodpustil standardní laškování na téma espresso / picollo.
Přestože jsem účastníkům expedice nasliboval, že se půjde po obědě už jen z kopce, čekal nás ještě výstup na samotný kopec Klokočná, kde jsme se následně okolo vysílače spustili do útrob lesních, kde nám asfalt po chvilce po nohami vystřídal lesní bahínko. Při čtyřech mezizastávkách se dvakrát hledala keška, jednou odpočívalo v altánku a nakonec někteří obdivovali propustek pod silnicí I/2 poblíž Říčan.
Já s Mikym jsme vzpomínali, jaké máme prazážitky z pobytu v Olivovně (dětská léčebna) a musím uznat, že Miky na tom byl o mnoho vzpomínek lépe, byť výpad na říčanské náměstí se nesetkal se všeobecným nadšením, neboť slíbené hospody se nekonaly.
Nakonec jsme se usadili před cestou domů v restauraci U Kozlů, která také příjemně překvapila.
Celkové hodnocení výletu: jedny ztracené sluneční brýle (moje), dobrá nálada a žádný průvodčí nevyloučil žádného účastníka z přepravy.
Příspěvek na téma Cestovatelské zážitky.